Více než polovina světové populace má přístup k internetu. Zřejmě nenajdeme žádnou zemi, kde bychom se nikde na jejím území nedokázali připojit k sociálním sítím. Přesto mělo v minulosti mnoho zemí zakázán přístup k internetu (např. Sýrie, Etiopie) nebo jej dodnes výrazně omezují. Pokud bychom hledali vyloženě zemi bez přístupu k sociálním sítím, šlo by zejména o odlehlá místa bez signálu, tzn. bez možnosti připojení k internetu. Země s nejmenším počtem uživatelů internetu tak najdeme především v Africe nebo Asii.
Většina lidí ve svobodné zemi, obzvláště děti, si nedokáže představit, že jejich oblíbené aplikace nebo i sám internet může být nějakým způsobem omezen, nebo úplně zablokován. Pro obyvatele zemí s autoritářským režimem jde o běžný jev. Důvody se v jednotlivých zemích mohou lišit. Státní správa se např. snaží omezit jiné politické strany, odpůrce režimu, kritiky nebo svobodný tisk. Své jednání mohou oficiálně zdůvodňovat jako ochranu soukromí svých obyvatel nebo jako ochranu národní bezpečnosti. Avšak pravým důvodem bývá omezení svobodného přístupu k informacím nebo tendence své občany monitorovat a cenzurovat. K tomu ovšem nemusí sloužit pouze blokace populárních sociálních sítí, ale právě naopak podpora určitých sociálních médií.
Například Čína blokuje ty největší západní společnosti (Google, Meta Platforms atd.) a podporuje aplikace vytvořené (a pravděpodobně kontrolované) ve své zemi. Jde o nám ne moc známé aplikace jako WeChat (1,3 miliardy aktivních uživatelů měsíčně) nebo Tencent QQ (560 miliónů aktivních uživatelů měsíčně). Zajímavou aplikací je v tomto ohledu i TikTok, který na čínském trhu provozuje společnost ByteDance pod názvem Douyin (613 miliónů aktivních uživatelů měsíčně).
Nezapomínejme ale, že za cenzurou sociálních médií nestojí jen státní správa dané země. Na regulaci obsahu či uživatelů se na svých platformách mohou podílet i soukromé společnosti.
Mezi země, kde jsou určité sociální sítě omezené (především Twitter nebo Facebook), můžeme zařadit např. Bělorusko, Sýrii, Ekvádor, Venezuelu nebo Spojené arabské emiráty či Brazílii, kteří blokují především VoIP aplikace (volání přes internet), jako jsou Skype nebo FaceTime.
Mezi země, kde jsou konkrétní sociální sítě zablokovány, patří hlavně africké a asijské státy. Jako příklad si můžeme uvést Severní Koreu, Čínu, Írán, Rusko, Turecko, Ugandu, Turkmenistán nebo Uzbekistán.
V těchto a dalších zemích lidé obchází zákazy za pomoci služby VPN (virtuální soukromá síť), která vytváří zabezpečené šifrované připojení mezi uživatelem a sítí. VPN tak skryje naše online aktivity a zajistí nám anonymitu před online útočníky i před poskytovatelem připojení.
Kromě toho nám umožňuje přistupovat na požadovaný web odkudkoliv na světě, přestože se fyzicky nacházíme v zemi, kde je konkrétní webová stránka blokována. Nevýhodou VPN je pomalejší rychlost připojení a fakt, že v mnoha zemích je služba omezována nebo úplně zakázána (např. Čína, Bělorusko). Přesto jde o vhodný nástroj pro jakéhokoliv uživatele, který chce chránit své soukromí a mít svobodný přístup k informacím.
Pro O2 Chytrou školu, Lukáš Kubala - Univerzita Palackého v Olomouci