Propaganda se dá dělit podle různých kritérií. Nejznámější je dělení na bílou, šedou a černou propagandu. Ty se mezi sebou liší především tím, jestli známe jejich zdroj a co je jejich smyslem.
U bílé propagandy známe její zdroj a víme, čeho se snaží docílit. Většinou pracuje s relativně věrohodnými informacemi a technikami běžně používanými třeba v reklamě. Sdělení často prezentují jen jednu stranu pohledu na daný problém nebo vyjímají některé informace z kontextu.
Jako bílou propagandu můžeme označit například kampaně na používání bezpečnostních pásů v autech, proti kouření nebo za zdravý životní styl. Pod těmihle kampaněmi bývají podepsané příslušné organizace nebo ministerstva a z jejich obsahu je na první pohled patrné, o co se snaží.
Šedá propaganda je někde na pomezí bílé a černé propagandy. Zdroj bývá často neznámý, na druhou stranu je ale celkem snadné odhalit, o co jí jde. Šíří mylné nebo zavádějící informace s cílem zmást příjemce, využívá významové posuny a nepřesná sdělení. Často se jedná o útočná a nepravdivá osočování politických protivníků nebo konkurenčních firem.
Černá propaganda většinou vytváří dojem, že pochází z jiného zdroje než ve skutečnosti. Často nese silné sdělení, ale skrývá své záměry. Kdyby příjemce věděl, kdo je pravým autorem, efekt propagandy by nemusel být tak silný, proto se někdy schovává za někoho jiného. Nemusí to samozřejmě platit univerzálně, zkušený propagandista ví, kdy se mu naopak vyplatí původ informace přiznat. Tento typ propagandy je nejzákeřnější, protože se neštítí skoro ničeho, lže, používá polopravdy, fake news a hoaxy a tváří se, že je zveřejňuje důvěryhodný zdroj. Často i vybízí k nenávisti vůči nějaké skupině nebo národnosti.